Program

Režisér Francis Coppola strávil v sedmdesátých letech prakticky polovinu dekády natáčením Apokalypsy a tahle tvůrčí zkušenost nevratným způsobem poznamenala jeho život. Stejným dílem ovšem zasáhla i celou jeho rodinu a všechny, kdo se na výrobě filmu podíleli, rozsáhlý štáb i těžce zkoušené herecké představitele. Coppolova manželka Eleanor stála vždycky při svém muži. Věděla, že bývá celou osobností ponořený do projektu, na němž právě pracuje. Věděla, že nechce, aby ho někdo při práci vyrušoval, ale také věděla, že potřebuje někoho, komu se může svěřovat, někoho, kdo ho bude usměrňovat. Starost o rodinu (měli s sebou na natáčení všechny tři děti) jí sice zabírala hodně času, ale ona také chtěla uplatnit vlastní umělecké ambice. 16mm kamerou zdokumentovala obtížnou produkci a navíc pořídila asi šedesát hodin zvukového záznamu svých rozmluv s manželem, v nichž zachytila jeho tvůrčí posedlost i umělecké pochyby. Natočený materiál ležel drahnou dobu ladem, neboť pro Coppolu dlouho představoval stále mokvající ránu, která se nechce uzavřít. Teprve na sklonku osmdesátých let ho předal dvěma mladým filmařům Faxu Bahrovi a Georgi Hickenlooperovi, kteří Eleanořiny záběry sestříhali a jako jejich doprovod použili úryvky z její knížky „Poznámky o natáčení Apokalypsy“, které četla sama autorka. Navíc s většinou hlavních představitelů (kromě Marlona Branda, který odmítl) a s některými členy štábu natočili rozhovory, jež dokreslovaly komplikovaný vznik filmu. 

Cinefilní dopis na rozloučenou, který obdržel cenu kritiků v Benátkách, zve na poslední promítání před definitivním uzavřením kina v Tchaj-peji. Budova vystupovala už v Tsaiově snímku Kolik je tam hodin?, tentokrát však hraje hlavní roli. Její návštěvníci však nepřišli na wu-xia film Dragon Inn Kima Hu z roku 1967, který je připomínkou zlaté éry tchajwanské kinematografie. Potemnělá místnost představuje úkryt před deštěm, ráj vzpomínek a místo milostných setkání a námluv. Homoerotické dusno, nepřítomné kamenné tváře, ohřívač na jídlo a popelník plný cigaret připomínají svět mezi živými a mrtvými. Nostalgické povzdechnutí nad koncem éry jednosálových kin vypovídá o bariérách, samotě, zcizení a ztrátě.

„Štěstí a smutek jsou vlastně součásti téhož, takže absurdita situace často působí směšně, ale jádro okamžiku je ve skutečnosti docela smutné.“

Sokolnictví má více než 4 tisíce let starou tradici. Tři roky pozorování této formy lovu v terénu umožnilo zachytit ducha tradice, která dovoluje sokolníkům, aby se drželi blízko pouště navzdory jejich převážně městskému životnímu stylu. V zářivém světle prázdné krajiny film vypráví o podivném druhu "pouštního víkendu", ve kterém technologické a antropologické mikrokosmy visí ve vzduchu, jako sokol, který se vznáší nad nevratným proudem obrazů. 

Obyvatelé malého městečka v Ohiu jsou někteří méně a jiný o hodně více podivní. Může za to nedávná přírodní katastrofa nebo jsou takoví pořád? Solomon a Tummler jsou dva znudění kluci, kteří žijí v Ohiu, ve městě Xenia. Před několika lety se tudy přehnalo tornádo, zničilo polovinu města a zabilo polovinu jeho obyvatel, včetně Solomonova otce. Kluci projíždějí městem na otlučených kolech, čichají lepidlo, zabíjejí kočky a prodávají je do restaurace. Za peníze si pak kupují mentálně retardovanou dceru souseda. Setkávají se s řadou podivných, někdy až děsivých lidí: se třemi sestrami, které pořád hledají svou zatoulanou kočku, chtějí se stát striptérkami, s černošským trpaslíkem, s dvanáctiletým konkurentem v lovu koček – transvestitou, který se stará o nehybnou babičku na přístrojích. 

"Je to neškodná komedie. Nic poučného, žádné převratné názory. Prostě milá zábava," říká Lars von Trier o svém snímku Kdo je tady ředitel?, v němž zčásti navazuje na tradici Dogmy 95 a zčásti na podobně odlehčený hraný dokument Pět překážek (2003, FP 7/2006). Sám tu tentokrát vystupuje jako komentátor kafkovsko-ionescovského příběhu o nastrčeném řediteli. Skutečný majitel podniku se totiž tváří jako pouhý zaměstnanec, a proto pro podpis při prodeji firmy potřebuje statutárního zástupce. Najme si nezaměstnaného herce Kristoffera, jenž však musí svou roli hrát déle, než bylo v plánu. Vše se samozřejmě pořádně zkomplikuje. - Autor dovedně těží jednak z rozvíjení prvotního námětu, jednak z charakterů zúčastněných postav. Vznikají tak četné komické situace, spjaté s poetikou absurdního humoru. Po formální stránce převládají dialogy (film tak trochu připomíná rozhlasovou hru), obraz je snímán kamerovým systémem Automavision. Trier opět používá "jump cut", tedy střih, jímž vytváří dojem, že byla vynechána část záběru. Zašifroval do filmu také různé rébusy a vyhlásil v Dánsku soutěž na jejich vyhledávání (český distributor uspořádal jinou soutěž, jejíž vítěz má být den jeho ředitelem). - Do rolí režisér obsadil i kolegy Fridrika Thóra Fridrikssona a Jeana-Marca Barra.