Program

Rozbolavělá a vystresovaná Amaia přijíždí domů z porodnice za doprovodu partnera a svých rodičů. Zatímco se rodina překřikuje, zda si k jídlu objednají sushi, nebo těstoviny, uprostřed zmatku sedí mladá žena, která už teď tuší, že se jí mateřstvím život obrátil naruby. Jen ještě neví, co všechno to znamená. Nechce se vzdát své práce, ale skloubit ji s péčí o miminko v situaci, kdy je její partner často pracovně pryč, je vyčerpávající, obzvláště ve chvíli, kdy je nucen odjet pryč na sedm týdnů. Amaia kapituluje a stěhuje se na tuto dobu k rodičům na venkov. Znovu se tak kromě matky stává dcerou a získává šanci rodiče poznat (a pochopit) z úplně jiné perspektivy. Snímek ze života pro všechny, jež někdy byli či právě jsou rodiči.

Projekce za podpory Instituto Cervantes v Praze.

Vrstvení vzpomínek čtyř pamětníků se propisuje jako sebeironická zkamenělina města, které mizí pod tíhou těžby uhlí. Když padá domov, co si přejeme zachovat?

Dneska jako člověk seš míň než ta žabička, ty vado." Film o tom, jak si Češi staví dálnici do Německa. Jeden na zahradě nosí sluchátka proti hluku a modlí se, ať už dálnice auta odvede, druhý se ji snaží dostavět a odejít konečně do důchodu, třetí chrání živočichy i rostliny a žaluje dálnici u soudu. Sedm let stavby, šestnáct kilometrů dálnice a zablokovaná společnost. Námět Hitler, hudba Wagner, účinkuje český národ.

Chudáčci jsou nekonečná série Radia Wave. Herci a kamarádi Petr Uhlík a Adam Trnka Ernest sdílejí historky z osobního života i z práce a zamýšlejí se nad vztahy, jídlem, vlastními i cizími dovednostmi a vším ostatním, co běžný život přináší. Promyšleně improvizovaná show za mikrofonem je pokaždé plná humoru, pochval i urážek, sporů a smíření, přátelství, ASMR a jiných zvuků, které jste zatím rozhodně neslyšeli.

 

Krajina, architektura, zvířata, lidé. Různá roční období. Práce i odpočinek. Časy klidu i časy krize. Z obrazových materiálů zachycených v průběhu mnoha let sestavil Martin Kollár kolektivní portrét současného Slovenska, které pohledem jeho kamery působí povědomě a zároveň dystopicky. Statické záběry ožívají díky pohybu postav i hře různoběžných linií. Každý vypráví samostatný mikropříběh. Někdy s pointou, jindy bez. Jednotlivé obrazy na sebe současně rytmicky, graficky i tematicky navazují, případně vtipně kontrastují. Mozaika všedních i absurdních výjevů tak podává nečekaně systematickou zprávu o chaosu a vyšinutosti doby, v níž žijeme.