Program

Díky spolupráci s pořadateli litoměřického Blešáku společně dáme šanci věcem, které nepotřebujeme, ale mohly by se hodit někomu jinému.
Koloběh a cirkulace věcí je lepší než spotřeba nového. V nabídce budou opět také věci za dobrovolný příspěvek.
PRAVIDLA pro prodejce:
* Místa nerezervujeme
* limitujeme na rozlohu prodejního místa, aby se dostalo na každého na 1,5-2 m
*  prosíme účastníky, aby si před odchodem uklidili kolem svého místa a nenechávali žádné předměty v prostoru tržnice

Režisér Francis Coppola strávil v sedmdesátých letech prakticky polovinu dekády natáčením Apokalypsy a tahle tvůrčí zkušenost nevratným způsobem poznamenala jeho život. Stejným dílem ovšem zasáhla i celou jeho rodinu a všechny, kdo se na výrobě filmu podíleli, rozsáhlý štáb i těžce zkoušené herecké představitele. Coppolova manželka Eleanor stála vždycky při svém muži. Věděla, že bývá celou osobností ponořený do projektu, na němž právě pracuje. Věděla, že nechce, aby ho někdo při práci vyrušoval, ale také věděla, že potřebuje někoho, komu se může svěřovat, někoho, kdo ho bude usměrňovat. Starost o rodinu (měli s sebou na natáčení všechny tři děti) jí sice zabírala hodně času, ale ona také chtěla uplatnit vlastní umělecké ambice. 16mm kamerou zdokumentovala obtížnou produkci a navíc pořídila asi šedesát hodin zvukového záznamu svých rozmluv s manželem, v nichž zachytila jeho tvůrčí posedlost i umělecké pochyby. Natočený materiál ležel drahnou dobu ladem, neboť pro Coppolu dlouho představoval stále mokvající ránu, která se nechce uzavřít. Teprve na sklonku osmdesátých let ho předal dvěma mladým filmařům Faxu Bahrovi a Georgi Hickenlooperovi, kteří Eleanořiny záběry sestříhali a jako jejich doprovod použili úryvky z její knížky „Poznámky o natáčení Apokalypsy“, které četla sama autorka. Navíc s většinou hlavních představitelů (kromě Marlona Branda, který odmítl) a s některými členy štábu natočili rozhovory, jež dokreslovaly komplikovaný vznik filmu. 

Rozbolavělá a vystresovaná Amaia přijíždí domů z porodnice za doprovodu partnera a svých rodičů. Zatímco se rodina překřikuje, zda si k jídlu objednají sushi, nebo těstoviny, uprostřed zmatku sedí mladá žena, která už teď tuší, že se jí mateřstvím život obrátil naruby. Jen ještě neví, co všechno to znamená. Nechce se vzdát své práce, ale skloubit ji s péčí o miminko v situaci, kdy je její partner často pracovně pryč, je vyčerpávající, obzvláště ve chvíli, kdy je nucen odjet pryč na sedm týdnů. Amaia kapituluje a stěhuje se na tuto dobu k rodičům na venkov. Znovu se tak kromě matky stává dcerou a získává šanci rodiče poznat (a pochopit) z úplně jiné perspektivy. Snímek ze života pro všechny, jež někdy byli či právě jsou rodiči.

Projekce za podpory Instituto Cervantes v Praze.

Cinefilní dopis na rozloučenou, který obdržel cenu kritiků v Benátkách, zve na poslední promítání před definitivním uzavřením kina v Tchaj-peji. Budova vystupovala už v Tsaiově snímku Kolik je tam hodin?, tentokrát však hraje hlavní roli. Její návštěvníci však nepřišli na wu-xia film Dragon Inn Kima Hu z roku 1967, který je připomínkou zlaté éry tchajwanské kinematografie. Potemnělá místnost představuje úkryt před deštěm, ráj vzpomínek a místo milostných setkání a námluv. Homoerotické dusno, nepřítomné kamenné tváře, ohřívač na jídlo a popelník plný cigaret připomínají svět mezi živými a mrtvými. Nostalgické povzdechnutí nad koncem éry jednosálových kin vypovídá o bariérách, samotě, zcizení a ztrátě.

„Štěstí a smutek jsou vlastně součásti téhož, takže absurdita situace často působí směšně, ale jádro okamžiku je ve skutečnosti docela smutné.“

Vrstvení vzpomínek čtyř pamětníků se propisuje jako sebeironická zkamenělina města, které mizí pod tíhou těžby uhlí. Když padá domov, co si přejeme zachovat?

Dneska jako člověk seš míň než ta žabička, ty vado." Film o tom, jak si Češi staví dálnici do Německa. Jeden na zahradě nosí sluchátka proti hluku a modlí se, ať už dálnice auta odvede, druhý se ji snaží dostavět a odejít konečně do důchodu, třetí chrání živočichy i rostliny a žaluje dálnici u soudu. Sedm let stavby, šestnáct kilometrů dálnice a zablokovaná společnost. Námět Hitler, hudba Wagner, účinkuje český národ.

Svět se zdá být na konci, plný pozůstatků lidské přítomnosti. Kočka je samotářské zvíře, ale když je její domov zničen velkou povodní, najde útočiště na lodi obývané různými druhy, se kterými se musí spojit navzdory jejich odlišnostem. Na osamělé lodi plující mystickou zaplavenou krajinou se tak vyrovnávají s výzvami a nebezpečími, které jim přináší adaptace na tento nový svět. Nechte se unášet krásným příběhem. Beze slov.

Sokolnictví má více než 4 tisíce let starou tradici. Tři roky pozorování této formy lovu v terénu umožnilo zachytit ducha tradice, která dovoluje sokolníkům, aby se drželi blízko pouště navzdory jejich převážně městskému životnímu stylu. V zářivém světle prázdné krajiny film vypráví o podivném druhu "pouštního víkendu", ve kterém technologické a antropologické mikrokosmy visí ve vzduchu, jako sokol, který se vznáší nad nevratným proudem obrazů. 

Chudáčci jsou nekonečná série Radia Wave. Herci a kamarádi Petr Uhlík a Adam Trnka Ernest sdílejí historky z osobního života i z práce a zamýšlejí se nad vztahy, jídlem, vlastními i cizími dovednostmi a vším ostatním, co běžný život přináší. Promyšleně improvizovaná show za mikrofonem je pokaždé plná humoru, pochval i urážek, sporů a smíření, přátelství, ASMR a jiných zvuků, které jste zatím rozhodně neslyšeli.

 

Obyvatelé malého městečka v Ohiu jsou někteří méně a jiný o hodně více podivní. Může za to nedávná přírodní katastrofa nebo jsou takoví pořád? Solomon a Tummler jsou dva znudění kluci, kteří žijí v Ohiu, ve městě Xenia. Před několika lety se tudy přehnalo tornádo, zničilo polovinu města a zabilo polovinu jeho obyvatel, včetně Solomonova otce. Kluci projíždějí městem na otlučených kolech, čichají lepidlo, zabíjejí kočky a prodávají je do restaurace. Za peníze si pak kupují mentálně retardovanou dceru souseda. Setkávají se s řadou podivných, někdy až děsivých lidí: se třemi sestrami, které pořád hledají svou zatoulanou kočku, chtějí se stát striptérkami, s černošským trpaslíkem, s dvanáctiletým konkurentem v lovu koček – transvestitou, který se stará o nehybnou babičku na přístrojích. 

"Je to neškodná komedie. Nic poučného, žádné převratné názory. Prostě milá zábava," říká Lars von Trier o svém snímku Kdo je tady ředitel?, v němž zčásti navazuje na tradici Dogmy 95 a zčásti na podobně odlehčený hraný dokument Pět překážek (2003, FP 7/2006). Sám tu tentokrát vystupuje jako komentátor kafkovsko-ionescovského příběhu o nastrčeném řediteli. Skutečný majitel podniku se totiž tváří jako pouhý zaměstnanec, a proto pro podpis při prodeji firmy potřebuje statutárního zástupce. Najme si nezaměstnaného herce Kristoffera, jenž však musí svou roli hrát déle, než bylo v plánu. Vše se samozřejmě pořádně zkomplikuje. - Autor dovedně těží jednak z rozvíjení prvotního námětu, jednak z charakterů zúčastněných postav. Vznikají tak četné komické situace, spjaté s poetikou absurdního humoru. Po formální stránce převládají dialogy (film tak trochu připomíná rozhlasovou hru), obraz je snímán kamerovým systémem Automavision. Trier opět používá "jump cut", tedy střih, jímž vytváří dojem, že byla vynechána část záběru. Zašifroval do filmu také různé rébusy a vyhlásil v Dánsku soutěž na jejich vyhledávání (český distributor uspořádal jinou soutěž, jejíž vítěz má být den jeho ředitelem). - Do rolí režisér obsadil i kolegy Fridrika Thóra Fridrikssona a Jeana-Marca Barra.

Krajina, architektura, zvířata, lidé. Různá roční období. Práce i odpočinek. Časy klidu i časy krize. Z obrazových materiálů zachycených v průběhu mnoha let sestavil Martin Kollár kolektivní portrét současného Slovenska, které pohledem jeho kamery působí povědomě a zároveň dystopicky. Statické záběry ožívají díky pohybu postav i hře různoběžných linií. Každý vypráví samostatný mikropříběh. Někdy s pointou, jindy bez. Jednotlivé obrazy na sebe současně rytmicky, graficky i tematicky navazují, případně vtipně kontrastují. Mozaika všedních i absurdních výjevů tak podává nečekaně systematickou zprávu o chaosu a vyšinutosti doby, v níž žijeme. 

Kino Utajeno propojuje filmovou projekci s participativní performancí, interaktivními prvky a objevováním netradičních prostor. Pokaždé nabízí jiný zážitek a název filmu zůstává až do poslední chvíle utajený. Dramaturgie se soustředí na oceňované snímky z mezinárodních festivalů, které nejsou v české kinodistribuci.

Jediný večer, jediná příležitost. Žádné nudné sezení v kinosále. Než se zhasne, bude diváctvo pohlceno vtahující performance nastinující děj filmu. Tentokrát bude Kino Utajeno výjimečné – poprvé totiž opustí hranice Prahy a vydá se do regionů. Diváky zavede do unikátního prostoru bývalého železničního tunelu pod historickým centrem Litoměřic. Tunel vznikl v letech 1872–1874 jako součást Rakouské severozápadní dráhy poté, co místní obyvatelé odmítli vést železnici podél břehů Labe. Po téměř sto letech provozu byl v roce 1958 opuštěn a postupně sloužil jako sklad, výstavní prostor i garáže. Dnes tento industriální prostor dostal nový život jako kulturní a společenské místo, kde se historie potkává se současností a netradiční atmosféra bývalé železniční stavby vytváří jedinečnou kulisu pro nevšední filmový zážitek.

Součástí večera je také gamifikovaný kvíz pro bystrou mysl a komentovaná prohlídka prostor. 

V tunelu panuje po celý rok nízká teplota. Organizátoři proto doporučují vzít si s sebou teplé oblečení, dlouhé kalhoty a mikinu i bundu.

Akce je bezbariérová, doprovodný program probíhá v českém jazyce a projekce filmu v původním znění s českými titulky. Pro dotaz na původní znění je doporučeno psát na festival@fifeli.cz.

Svižně natočený akční thriller odehrávající se v budapešťském metru maďarského Američana Nimróda Antala. V Maďarsku se stal tento film kasovním trhákem a trumfnul většinu hollywoodské produkce, která se v té době promítala. Jak už bylo řečeno, Kontroll se odehrává ve tmavých tunelech maďarského metra, které jakoby z oka vypadlo tomu pražskému a sleduje několik revizorů a jejich kontrolované pasažéry.

Divák je ve filmu svědkem spousty bizarních, vtipných či divných situací, které se odehrávají mezi těmito skupinami "cestujících" a když k tomu připočteme kdesi se skrývajícího maskovaného zabijáka, tak máme o zábavu postaráno. O zábavu se nám také stará svižná kamera a raketový střih, který v žádném případě neruší a naopak zdatně evokuje každodenní shon v tomto dopravním prostředku. Stejně tak je velice povedený soundtrack od člověka jménem Neo (s Matrixem nic společného nemá) ve stylu Media Ventures (rytmické syntezátory a různé samply). Film byl také oceněn na letošním festivalu v Cannes zvláštní cenou "Award of the Young" a ve Varech byl uváděn v sekci Dny kritiků Variety.

Amelie Siba je hudebnice a skladatelka původem z Prahy.

V polovině března vydala čtvrté album This maybe the way 2 heaven. Deskou podomácku poskládanou hlavně z fragmentů metalových samplů vytváří bezpečný prostor pro otevřenou konverzaci o vlivu společnosti na duševního zdraví. Surovým zvukem desky pak ukazuje, kolik námahy stojí se mu vzepřít. 

Její předposlední album Gently Double A – vydané v dubnu 2023 – vytváří koláž lo-fi samplů, špinavých kytar a vrstvených naštvaných vokálů. Projekt aktuálně vystupuje jako duo – Siba a Kryštof Kříček (uměleckým jménem – Haru), který album také produkoval. Siba ve svých posledních projektech otevírá témata léčení traumat, pohledu na sebe sama a vzteku. Ačkoli její předchozí tvorba byla známá velmi intimním charakterem, nyní se posunula do agresivnější/asertivnější sféry se špinavějším zvukem. Zranitelnost ale stále zůstává hlavním prvkem její tvorby.

DJ Massta: Na hudební scéně přes 20 let. Ve své selekci míchá drumandbass, funky, breaks, house, electro swing, balkánské rytmy a spoustu dalších žánrů za basscoffee.cz

DJ Switch: Podobně široká a energická hudební selekce za Habaněro Music.