Program

Zpracování Schulzovy povídky „Sanatorium na věčnosti", která byla jako titulní próza stejnojmenné knihy přeložena i do češtiny. Poetická reflexe pomíjivosti a smrti. Hrdina příběhu přijíždí do podivného bezčasí jakéhosi zvláštního sanatoria, aby se setkal se svým dávno mrtvým otcem, nenávratně ztraceným dětstvím i zničenou tradiční židovskou kulturou v Polsku. Tíživá melancholie se mísí s fantaskními představami v schulzovském duchu, vzpomínky z dětství se mísí se surrealistickou skutečností, kterou prožívá. Cena poroty na festivalu v Cannes 1973.

Projekce ve spolupráci s Polským institutem v Praze.

Úvod: Tomasz Mielnik

 

Posledním významným filmovým projektem polského režiséra Krzysztofa Kieślowského byla volná trilogie Tři barvy, která vznikla ve francouzsko-polské koprodukci. Společně se scenáristou Krzysztofem Piesiewiczem se v ní inspiroval barvami trikolory a heslem francouzské revoluce Volnost, Rovnost, Bratrství. První částí je film nazvaný Tři barvy: Modrá. Jeho hrdinka Julie při tragické autonehodě ztratí muže, úspěšného skladatele evropského formátu Patrice a dcerku Annu. Julie utrpí silný psychický šok a uvědomí si, že ztrátou rodiny přišla o všechno, na čem jí záleželo. Pokouší se začít svůj život znovu, ale v anonymitě. Chce se tak osvobodit od všech věcí: majetku i vlastní minulosti... Film získal Zlatého lva a Volpiho pohár za ženský herecký výkon Juliette Binocheové, na 50. MFF v Benátkách a pět Césarů (režie, nejlepší herečka, kamera, hudba, zvuk) za rok 1993. 

Úvod: Lukáš Csicsely

Patnáctiletý Enrique, pro blízké Eňo, tráví prázdniny s babičkou. Pobyt s ní je rytmizován nepříliš častými návštěvami jeho matky Martiny, která pracuje daleko. Přesto chlapec doufá, že si ho již brzy vezme k sobě. Kontaktu s mámou ale ubývá a její přítomnost je pomalu nahrazována ne zrovna lichotivým obrazem tvořeným vesnickými pomluvami. Enrique se tedy pouští do pátrání, kde je vlastně pravda. Stejně jako předchozí krátký film Dom Strom (2024) je i celovečerní debut režisérky Kataríny Gramatové zasazen do vyloučené vesnice Utekáč, kde skrze oprýskané zdi domů prosvítá mnohdy neradostná realita současného Slovenska. V hlavních rolích excelují neherci, reální obyvatelé slovenské doliny, ze které se „do nebe“ zdá nekonečně daleko.

Hosté: herečka Jana Oľhová, producentka Julie Žáčková a kameraman Tomáš Kotas

Vozka smrti, základní dílo švédské školy, pro Ingmara Bergmana „film, který mne nejvíce poznamenal“. Evokuje věčný sen o druhé šanci, která by nám dovolila prožít život podruhé, bez všech pochybení a křivd, jimiž jsme ublížili bližním. Jako u Danta, stojí i u Victora Sjöströma na počátku děje pád do spánku, který je už napůl smrtí. Antihrdina, který má na svědomí neštěstí dvou žen, se musí stát vozkou Smrti, aby z této mezní perspektivy konečně nahlédl smysl života, na nějž mu v běhu žití nezbyl čas ani myšlenky. Jaký lepší námět si může přát kinematografie – nový umělecký druh, který po uplynutí prvního čtvrtstoletí své existence musí složit zkoušku dospělosti? Protože je evidentní, že v této zkoušce se skrývala výzva, která Sjöströma lákala, a na niž odpověděl na svou dobu nezvyklou strukturou retrospektiv či průkopnickým užitím víceexpozicí.

Film živě doprovodí kapela B4.