Program

Pan Hulot se ocitne v modernistické části velkoměsta, uprostřed chladné architektury ze skla a chromované oceli. Ztratí se v labyrintu neosobních úřadů sídlících v těchto palácích a poté je stržen invazí amerických turistek, hekticky objíždějících evropské metropole. Film natáčený v kulisách nákladně vybudovaného městečka "Tativille" u Paříže (modely 1 : 5) předznamenal pozdější architektonický experiment - pařížskou čtvrť La Défense. Každý záběr je výsledkem dokonalé choreografie pohybů, gest a manýr, zachycuje i drobné reakce postav v odlidštěném prostředí mrakodrapů. Obrazy jsou doprovázeny kakofonií zvuků a jen zlomky dialogů. Tatiho tabló obsahuje nepřeberné množství komických detailů, které při jednom zhlédnutí nelze všechny postihnout. Ve své době nedoceněné arcidílo - komediální vize na pomezí halucinace a abstrakce - je dnes považováno za nejvýznamnější vizuální inovaci ve filmu 60. let. Film původně natočený na 70 mm byl později rekonstruován a převeden na 35 mm.

V různých koutech celé Francie se Agnès setkala se sběrači a sběračkami, paběrkáři, shromažďovači a nálezci. Z nutnosti, náhodou nebo z vlastní volby jsou v kontaktu se zbytky po ostatních lidech. Jejich svět je překvapivý. 

Poetická reflexe pomíjivosti a smrti. Hlavní hrdina Josef přijíždí do sanatoria, kde se v jiné odbočce času setkává se svým zemřelým otcem a dalšími podivnými obyvateli. Vzpomínky z dětství se mísí se surrealistickou skutečností, kterou prožívá. Tíživá melancholie se mísí s fantaskními představami v schulzovském duchu.

Třicetimetrový strom projíždí na vlečce několikatunového kamionu krajinou do nového prostředí. Filmová báseň zkoumá krajní podoby ekologické rozmařilosti i absurdity vizionářských plánů.

Městské a vesnické stromy, které bývalý gruzínský premiér vykupuje a stěhuje přes celou zemi do své zahrady, představují pro obyčejné venkovany společnou historii i formativní předměty identit daného místa. Sdílené emotivní propojení s těmito kulturně hodnotnými rostlinami ale při zapojení machinace peněz a vyjednávání probouzí dlouho nevyřčený politický nesouhlas. Dokument záměrně vynechává některé podstatné informace, spoléhá na archetypální figury a situace a předkládá tak příběh mýtu o splnění velkého snu na pozadí dramatu každodenního života obyčejných lidí. Unikátní pozorovací smysl režisérky Salome Jashi na sebe bere podobu poetické vizuálního stylu, který hypnotizuje diváckou percepci vnímání záběry na technologicky náročný proces rozplétání sítě kořenů a logisticky nepředstavitelné stěhování těchto opulentních obrů.

Kapela WWW vznikla na počátku devadesátých let v Praze. Jako jedna z prvních rapových kapel kolem sebe soustředili první české nadšence hiphopové kultury, spoluvytvářeli základy místního graffiti, breakdancové a turntablistické scény. V současnosti WWW slučují postupy hiphopu, industrialu a elektroniky. V Čechách jsou občas přirovnáváni ke kapelám jako Beastie Boys, Massive Attack, NIN nebo Young Gods. Několikrát se ocitli v kůži headlinerů velkých hudebních festivalů v Čechách a na Slovensku. Odehráli též koncerty v Holandsku či v Paříži a byli nominováni na několik hudebních ocenění, včetně ceny Anděl. Pro tvorbu WWW je neméně důležitá i vizuální stránka a provokativní básnické texty.

Synergie osobních českých textů a syrového energického projevu všech členů kapely zaručuje intenzivní koncertní zážitek. Něco něco hrají taneční indie pop, ve kterém můžete slyšet vliv post-punku, české nové vlny i současné elektroniky. Kapelu tvoří zpěvačka Alžběta Trusinová a Tomáš Tkáč, který kromě zpěvu hraje na syntezátory a kytaru. Na koncertech je doprovází bubeník Vašek Švestka.

Řeč i paměť ztratil zpustle vypadající muž kráčící pouští. Kam má namířeno a jaké trauma s sebou umanutě vláčí Melancholií obestřené dojemné drama, které mnozí považují za nejlepší road movie všech dob, se dotýká mnoha zásadních „věcí života“, mimo jiné vztahu syna a otce, ztělesněného nenahraditelným Harrym Deanem Stantonem. Ztišená óda na mužskou křehkost a zranitelnost, kterou napsal Sam Shepard a hudbou opatřil Ry Cooder, vynesla Wendersovi Zlatou palmu v Cannes.

Vozka smrti, základní dílo švédské školy, pro Ingmara Bergmana „film, který mne nejvíce poznamenal“. Evokuje věčný sen o druhé šanci, která by nám dovolila prožít život podruhé, bez všech pochybení a křivd, jimiž jsme ublížili bližním. Jako u Danta, stojí i u Victora Sjöströma na počátku děje pád do spánku, který je už napůl smrtí. Antihrdina, který má na svědomí neštěstí dvou žen, se musí stát vozkou Smrti, aby z této mezní perspektivy konečně nahlédl smysl života, na nějž mu v běhu žití nezbyl čas ani myšlenky. Jaký lepší námět si může přát kinematografie – nový umělecký druh, který po uplynutí prvního čtvrtstoletí své existence musí složit zkoušku dospělosti? Protože je evidentní, že v této zkoušce se skrývala výzva, která Sjöströma lákala, a na niž odpověděl na svou dobu nezvyklou strukturou retrospektiv či průkopnickým užitím víceexpozicí.

Ray a Alice, dva mladí lidé z města, se setkávají během bezstarostného výletu do australského venkova. Jejich lehce trapné pokusy o sblížení vyztvářejí mozaiku absurdních situací a tichých momentů, které odhalují krizi identity, prázdnotu moderních vztahů a marnou snahu o navázání skutečných lidských kontaktů. Režisér James Vaughan vytváří jemně satirický obraz generace ztracené mezi přátelstvím a odcizením.

Orion, James Cole a Hugo Toxxx na pódiu, ale především mimo něj. Tři přední čeští rappeři, deset skladeb, deset živých – někdy i živelných – filmových situací. A v nich výřečná profesorka lingvistiky, oprsklé děti z romského ghetta v Karviné, přísná matriční úřednice, žáci základní školy na pražském Jižním městě, sám zachránce českého jazyka Josef Jungmann či „všehoschopná“ Hana Hegerová. Hip hop opouští úzké subkulturní ghetto a vydává se do světa. Orion vysvětluje lingvistce, co je to „charáč“, trojice DJů jamuje s komorním triem, James Cole se před matrikářkou vyznává z lásky k filmu Dvanáct opic a Hugo Toxxx sděluje posluchačům rádia Express, že Češi jsou vlastně v jádru metalisti. Obyvatelé České RAPubliky a republiky se ocitají pohromadě a pokoušejí se o společný „freestyle“. A protože „Hana Hegerová miluje hyphy“, vše spěje ke společné hymně.

Snímek arménského filmového génia Artavazda Pelešjana, jenž vznikl po sedmadvacetileté odmlce, je komplexním eposem pojednávajícím o velkoleposti a zničující síle přírody. Film je složený z černobílých záběrů zobrazujících destruktivní přírodní úkazy – povodně, hurikány, sopečné výbuchy či tornáda. Místy až děsivé výjevy doplňuje symfonický či operní hudební podkres. Celek vytváří monumentální uměleckou mozaiku vykazující znaky Pelešjanovy slavné distanční montáže. Prostřednictvím této metody nás poetické dílo konfrontuje s malostí lidstva a rozbíjí naši iluzi o tom, že člověk dokáže přírodě poručit.

Tatínkové jsou někdy pěkní ,lumeni'. Otec Adama Oĺhy, známý slovenský pedagog a filmař, se po letech společného života rozhodl opustit svou ženu a šest dětí a začít znova. Adam tak přejímá jeho místo a pouští se do zaznamenávání rodinných peripetií. Jako nejstarší ze sourozenců a poslední muž v rodině zkoumá otcovy staré obrazové záznamy, porovnává je se současností a pokouší se zjistit, co vedlo otce začít nový život. Zároveň mapuje vztah rodičů od jeho začátku, odhaluje problémy v komunikaci mezi mužem a ženou a pozoruje, jak se problémy rodičů odrazily v životě jeho sester.

Šestadvacet uměleckých artefaktů uloupených francouzskými koloniálními vojsky se vrací do Beninu, aby se znovu staly součástí tamější národní identity.
Když francouzští vojáci na konci 19. století drancovali Dahomejské království, ležící na území dnešního Beninu, přisvojili si mimo jiné tisíce uměleckých artefaktů. V roce 2021 bylo rozhodnuto, že 26 z nich bude navráceno do země svého původu. Režisérka Mati Diop sleduje jejich odyseu vedoucí z Paříže do Cotonou. Odkaz ukradených pokladů ožívá nejprve ve fantaskním komentáři beninského krále, kterého znázorňuje jedna ze sošek, poté během vzrušené debaty univerzitních studentů. Film, v němž se duchové minulosti setkávají s postkoloniální přítomností afrického kontinentu, získal hlavní cenu berlínského festivalu.

Pařížské předměstí. Po nepokojích, které vypukly v důsledku policejního násilí, zůstává čtvrť v troskách a atmosféra je napjatá. Tři mladíci – Vinz, Saïd a Hubert – bloudí bezcílně ulicemi, zatímco jejich hněv a bezmoc narůstají. Vinz, rozhořčený smrtelným zraněním jejich kamaráda během policejního výslechu, sní o pomstě. Situace se ještě více vyhrotí, když Vinz náhodou najde zbraň, kterou ztratil policista během střetů. Pistole se stává symbolem moci i zkázy a osud trojice se nezadržitelně žene k tragickému vyústění. Nenávist, milník současné francouzské kinematografie, je odvážným, znepokojivým a vizuálně výbušným pohledem na čtvrti „banlieue“ na předměstí Paříže.

Nikdo na světě nechce být sám; už vůbec ne jeden šikovný pes z Manhattanu, a tak si sestrojí robotického kamaráda. Chlupáč a robot se stanou nerozlučnou dvojkou a společně si užívají horké osmdesátkové léto se vším všudy. Jejich pouto ale naruší nečekaná nehoda, kvůli které musí pes jednoho dne robota opustit. Animovaný snímek podle grafické novely Sary Varon vypráví dojemný příběh o samotě, síle přátelství, ale i o tom, jak se naučit jít v životě dál – a to zcela beze slov.

Tři sourozenci přijíždí na návštěvu krátce ovdovělého smutného dědečka. Před usnutím se Zuzanka rozhodne pro sourozence vyčarovat z babiččina slamáku pohádky z vybraných slov, přesně tak, jak je uměla vyprávět jejich milovaná babička. Vydávají se tak na kouzelnou cestu, která ukazuje, jak jim může vyprávění pomoci zvládat životní výzvy a nalézt útěchu i naději ve světě fantazie. Film vznikl na námět knižní předlohy Arnošta Goldflama O nepotřebných věcech a lidech a přináší do světa animace nejen fantazii, ale i silné momenty, kde se smutek a ztráta mísí s nadějí, láskou a zázraky každodenního života. Pohádky po babičce měly světovou premiéru na renomovaném festivalu Berlinale, snímek se rovněž zúčastnil nejslavnějšího festivalu animovaného filmu Annecy ve Francii.